Přišlo ráno, bledé a mrazivé. Frodo se vzbudil první a zjistil, že se mu jakýsi kořen zavrtává do zad a že má ztuhlou šíji. ,,Procházet se pro potěšení! Proč jsem radši nejel?" pomyslil si jako obvykle na začátku výpravy. ,,A to jsem prodal všechny péřové přikrývky Pytlíkovům ze Sáčkova! Ty kořeny by jim prospěly víc." Protáhl se. ,,Vstávejte, hobiti!" křikl. ,,Je krásné ráno."
,,Co je na něm krásného?" zachraptěl Pipin, mžouraje jedním okem přes okraj přikrývky. ,,Same! Udělej snídani na půl desátou! Máš ohřátou vodu do vany?"
Sam vyskočil a vypadal dost namrzle. ,,Ne, pane, nemám, pane!" řekl.
Frodo stáhl z Pipina pokrývky, překulil ho a pak odešel an kraj lesa. Daleko na východě slunce rudě vstávalo z mlh, které těžce ležely nad světem. Podzimní stromy lehce dotčené zlatem a červení vypadaly, jako když bez kořenů plují v přízračném moři. Kousek vlevo cesta strmě klesala a mizela v hloubce.
Když se vrátil, hořel už Samovi a Pipinovi pořádný oheň. ,,Voda!" křikl Pipin. ,,Kde je voda?"
,,Já ji v kapse nenosím," opáčil Frodo.
,,Mysleli jsme, žes ji šel hledat," řekl Pipin a rozkládal jídlo a šálky. ,,Tak abys to radši udělal teď."
,,Můžete jít taky," řekl Frodo, ,,a vzít s sebou všechny láhve." POd svahem tekl potok. Naplnili láhve a tábornický kotlík u malého vodopádu, kde voda přepadávala přes vyčnělý šediv kámen z výše několika stop. Byla ledová; prskali a funěli, jak si v ní oplachovali tváře a ruce.
Když posnídali a sbalili se, bylo deset pryč a den začínal být krásný a horký. Šli ze svahu a přes potok, kde se nořil pod silnici, a jiným svahem nahoru a pak nahoru dolů přes další výběžek kopců; tou dobou už jim pláště, pokrývky, voda, jídlo a ostatní výbava připadaly pořádně těžké. Vypadalo to, že je dnes čeká parná a perná chůze. Po pár mílích však silnice přestala stoupat a klesat: únavnou serpentinou vyšplhala na vrchol příkrého svahu a chystala se naposled klesnout. Pod sebou viděli nížiny tečkované shluky stromů, jež se v dálce rozplývaly v zamlžené hnědi lesů. Hleděli přes Zálesí k řece Brandyvíně. Silnice se před nimi vinula jako stužka.
"Cesta jde pořád dál," řekl Pipin, "ale já bez odpočinku nemohu. Je nejvyšší čas se naobědvat." Sedl si na břeh u cesty a zadíval se do oparu na východě, za nímž ležela řeka a hranice Kraje, kde strávil celý život. Sam stál vedle něho. Kulaté oči měl dokořán - hleděl totiž na krajinu, kterou nikdy neviděl, k novým obzorům.
"Žijou v těch lesích elfi?" zeptal se.
"Nikdy jsem o tom neslyšel," odvětil Pipin. Frodo mlčel. I on hleděl k východu a na cestu, jako by ji ještě nikdy neviděl. Najednou zvolna pronesl nahlas, jakoby sám k sobě:
"Cesta jde pořád dál a dál
kupředu, od mých vrat.
Daleko už mi utekla
a musím za ní pospíchat.
Na těžkých nohou dám se vést
až k cestě větší, nežli znám,
tam, kde se stýká mnoho cest.
A potom kam? To nevím sám."
"To zní jako nějaká Bilbovy rýmovačka," poznamenal Pipin. "Nebo je to nějaká tvoje napodobenina? Nezní právě povzbudivě."
"Ani nevím," pokrčil rameny Frodo. "Přišlo mi, jako bych si ji vymýšlel, ale možná že jsem ji kdysi slyšel. Rozhodně mi připomíná Bilba z posledních let před odchodem. Často říkával, že existuje jen jediná Cesta, že je jako veliká řeka: pramínky má na každém prahu a každá pěšinka se do ní vlévá. ,Je to nebezpečný podnik, Frodo, vykročit ze dveří,' říkával. ,Stoupneš na tu Cestu, a když nestojíš dost pevně, nevíš, kam tě může unést. Uvědomuješ si, že tohle je právě za stezka, která vede Temným hvozdem, a kdybys ji nechal, dovede tě k Osamělé hoře nebo ještě dál a do horších končin?' To říkával na cestičce před Dnem pytle, zvlášť, když se vracel z dlouhé procházky."
"Mě tedy ta Cesta aspoň hodinu nikam neunese," prohlásil Pipin a shodil batoh. Ostatní následovali jeho příkladu, opřeli batohy o stráň a nohy natáhli do silnice. Když si odpočali, naobědvali se a odpočali si ještě jednou.
J. R. R. Tolkien: Pán Prstenů - Společenstvo Prstenu. Překlad: Stanislava Pošustová. Nakladatelsví Argo, 2006. ISBN 80-7203-726-9.
Komentáře
Okomentovat