Ve třetím díle jsme Diamantu opustili ve chvíli, kdy se Faramir pohádal s Denethorem a ona měla nastoupit na svou stráž u Denethorova křesla. Co se bude dít dál?
-------------------------------------------------------
Diamanta stála na stráži vedle Denethorova správcovského křesla a pozorovala, jak se správce sklání nad puklým rohem ve svém klíně. Sedával tak už mnoho dní, od chvíle, kdy roh vyplavila Anduina. Byl tichý, zdálo se, že snad ani nedýchá. Toulal se sám ve svých myšlenkách, ztracený muž v temnotách, kterého pomalu ale jistě začíná zastírat zoufalství a pocit zmaru.
Jen jediná věc se změnila - kroužková košile pod jeho černostříbrným pláštěm. Diamanta přemítala, zda vyjede do bitvy, až se přižene mordorská záplava. Nikdy ho bojovat neviděla, ale z vyprávění věděla, že dřív býval odvážným rytířem. "Kde ty časy jsou? Teď spíš zůstane sedět ve svém křesle a truchlit nad Boromirem a bude čekat, až se přes něj válka přežene. A bude mu jedno, kolik lidí zemře, a že možná zahyne i jeho poslední syn."Faramir! Ten janek bláznivá! Proč jede dobrovolně vstříc konci? Copak ho posedlo to samé zoufalství, jako Denethora? Diamanta cítila, že by nejraději začala křičet na Denethora, aby syna zastavil, aby se konečně vzpamatoval a začal jednat, a přestal se utápět ve vlastním žalu. Ale když se na něj podívala, s rukama v klíně, nepřítomnýma očima a shrbenými zády, došlo jí, že odtud by se pomoci nedobrala. Denethor pomalu vzdával své snahy. Možná by se situace mohla trochu pootočit, kdyby Faramir uspěl. A možná ani tak ne.
"Co když se Pipinovi a Gandalfovi povedlo Faramira přemluvit? Co když nevyjel? Nebo už se řítí na Osgiliath a v srdci má jedinou touhu - touhu po tom, aby ho otec měl rád?" přemítala.
"Pipine… Kde jsi se nám tu vzal? Proč mi tě Valar přivedli do cesty? Dokud jsem tu byla sama hobitka, žilo se tu jednodušeji. Bylo lehčí si představit, jak má rodina šťastně doputovala na sever a usadila se v Eriadoru. I pomyšlení na to, že už je nikdy neuvidím, nebylo tak bolestné. Byla bych jen jedním hobitem, co položil život v boji se zlem. Alespoň jeden, který to zkusil. A teď jsi tu ty, a já mám v hlavě zmatek. Sever už podle všeho není tak bezpečný, staré cesty okupují lapkové a hrdlořezové, a dva mí vzdálení příbuzní se plahočí do Mordoru a jsou jedinou nadějí, že všechno dobře dopadne. A tobě dali gondoský stejnokroj a postavili tě do stejné služby jako mě. Proč jsi pro mě jako světýlko naděje? Proč se na tebe celý den těším? A proč mě bolí u srdce, když si představím, že přicházející hrůzy nemusíš přežít? Proč s tebou chci utéct? Proč mám po všech těch letech chuť být úplně jinde, a navíc s tebou? Proč?"
Diamanta nechávala myšlenky a pocity volně plynout, zatímco čas běžel a odpoledne bylo starší a starší. V srdci cítila strach, ale také maličkou naději. Naději, která přišla s Pipinem. Najednou už se necítila tak sama, a i když to její obavy nezmenšilo, byla ráda, že má ve městě někoho, kdo ji chápe víc, než lidé.
Do ticha v trůnní síni zazněl křik.
Komentáře
Okomentovat