Ve čtvrtém díle hobitího příběhu jsme sledovali chmurné myšlenky Diamanty stojící na stráži u Denethora a opustili ji ve chvíli, kdy do trůnní síně zazněl křík zvenčí. Co bude dál?
-------------------------------------------------------------------------------
Dveře se rozletěly. Stál v nich gondorský voják, a naléhavým hlasem se obrátil na Denethora. "Pane, Faramir je těžce raněn…"
Denethor se napřímil. "Kde je můj syn?" zahřměl, až Diamanta nadskočila. Na to Denethor rázně vykročil a rychlými kroky zkracoval vzdálenost mezi svým křeslem a nádvořím; Diamanta běžela za ním, ruku na jílci meče. Když se rozkoukala v záři oslnivých slunečních paprsků, všimla si, že u Bílého stromu leží na nosítkách muž a z jeho těla trčí několik šípů.
"Faramire! Můj synu! Co se stalo? Jakto, že jste se nebránili?!" řval Denethor po okolo stojících vojácích.
"Pane, byla to přesila. Muži bojovali statečně, ale nebylo jich dost. Faramir schytal několik ran mečem a postřelili ho."
Takže Gandalf ani Pipin neuspěli, napadlo Diamantu - sama tomu moc naději nedávala. Kde jsou ale ošetřovatelé? Proč ještě nikdo Faramira neléčí?
"Můj syn je mrtvý. Mrtvý!" kvílel Denethor a potácel se od těla svého syna na špici nádvoří. Tu přiběhl Pipin, rovnou k Faramirovi na nosítkách.
"Pane, on žije! Ale potřebuje ihned léky a ošetření! Pane!" křičel za správcem, ale ten ho nevnímal. Diamanta seběhla ze schodů za Pipinem. "Diamanto! On je naživu, podívej, slabě dýchá. Ještě není mrtvý!"
"A co se stalo s ostatními?" zeptala se ho ochromeně. Pipin ji odpověděl smutným pohledem. Pochopila. "Zpátky se dostal jen on. Dotáhl ho kůň. Vypadalo to, jako by nám Mordor posílal výhrůžku."
Dia se otřásla. "Pipine, musíme ho dostat na ošetřovnu, než bude pozdě."
Rozběhla se za Denethorem. Vypadal jako černá socha na nejvzdálenějším konci nádvoří. "Pane, váš syn je raněný, ale stále žije. Musí ho ošetřit, a to rychle," promluvila k němu. Denethor však nereagoval.
"Pane, slyšíte mě? Faramir vás potřebuje!" Denethor ale dál upíral pohled pod sebe na Pellenorská pole. Diamanta obrátila pohled tím směrem a strach ji ovanul jako ledový vítr. Celé prostranství před městem se černalo. Kam až oko dohlédlo, byly tisíce skřetů, zlobrů, obléhacích věží, katapultů a dalších hrozných bitevních nástrojů.
"Všichni tu zahyneme. Zemřeme. Náš svět skončil. Nezbývá nic, než zemřít," slyšela Diamanta šeptat Denethora.
"Ale pane, pořád máme naději!" obrátila se na něj.
"Naději?" ušklíbl se, "Jakou naději? Kde jsou rohanští jezdci? Théoden nás zradil. Všechny naše prosby vyšly vniveč. Je konec."
"Ale pane…" zmohla se Diamanta na slaboučký odpor, ovšem Denethor ji přehlušil svým křikem.
"Zachraň se kdo můžeš! Všichni jste propuštěni! Jděte a zemřete, jak je vám milé!" Poté se obrátil, pohlédl na Faramira, u kterého klečel Pipin a řekl: "Vezměte mého syna a následujte mě. Dům správců nepadne rukou žádného skřeta."
S tím se vydalo procesí vedené Denethorem směrem dolů za citadelu.
"Kam to jdou?" zeptal se Pipin Diamanty.
"Do Domu zemřelých." odpověděla přiškrceným hlasem.
"Zemřelých? Ale vždyť Faramir…"
"Ano, žije, a to je to nejhorší. Slyšel jsi, co Denethor řekl? Zešílel. Vidí před městem mordorskou armádu a poslední zbytky odvahy ho opustily. On tam jde zemřít, protože nechce být zabit nějakou ohavnou stvůrou. A s sebou bere Faramira, protože nevidí náděj na lepší konec! Prostě ho zabije!"
"Jenže sami se přes něj nedostaneme, má s sebou vojáky. Potřebujeme někoho dalšího. Myslím, že na něj bude platit jedině Gandalf."
"Máš pravdu. Pojďme ho najít, nebo sehnat jinou pomoc!"
Rozběhli se dolů do nižších úrovní města. Ale když seběhli první schody, Pipin se zastavil. "Diamanto, počkej!"
"Co se děje?" pohlédla na něj, zorničky rozšířené napětím a vzrušením. Pipin se na ni díval, a pokoušel se zapamatovat co nejvíc. Tmavé vlasy svázané do culíku. Zelené oči, protkané zlatými nitkami. Lehce růžové tváře. Rty, které se uměly tak krásně usmát. Překonal dva kroky, které je dělily a obejmul ji. I přes kroužkovou košili, koženou kazajku a černou látku stejnokroje cítil, jak je ve skutečnosti útlá a křehká.
Diamanta byla nejprve trochu zaskočená Pipinovým gestem, ale po několika vteřinách se konečně uvolnila a obejmula ho nazpět. Bylo v tom cosi uklidňujícího. Čin tak prostý v sobě skrýval dlouho vytouženou chvilku bezpečí.
"Hodně štěstí, Diamanto," zamumlal jí do vlasů. "Hodně štěstí, Pipe…" zašeptala, naposledy se na něj podívala, a běžela dál. Dolů. Do bitvy.
Pokračování příště ;)
P.S.: Přijďte na Allarmedar zavzpomínat na léto u mého dalšího španělského vyprávění o Barceloně :)http://allarmedar.blog.cz/1512/vamos-a-espa-a-3-barcelona-1
Komentáře
Okomentovat