Milí Ringers,
tento článek obsahuje první kapitolu mé (zatím jediné opravdu dokončené) povídky o hobitce a hobitovi, kteří se potkali na místě a v čase, kde a kdy by to ani jeden z nich nečekal. Jeho znáte dobře, ona je spíše postavou opředenou tajemstvím - a proto skýtá prostor pro vymýšlení jejich setkání. Není to akční příběh, ba ani ne moc romantický či plný zvratů. Je jednoduchý a prostý - možná proto, že za těmi nejjednoduššími věcmi a gesty se schovávají věci velké a důležité.
Slunce zářilo na obloze na začátku nového dne; jeho paprsky se odrážely od města a krásné bílé věže. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se sem měla obrátit zloba a propuknout velká bitva, jež by rozhodla o osudu lidí. Město se probouzelo a stráže si vyměnily dozor u bran a citadely. Jen stříbrný strom na kamenném nádvoří byl skloněný a kapky jako slzy mu stékaly po uschlých větvích.
Náhle se ozvalo dunění koňských kopyt. Městskými kruhy a jejich branami se prohnal krásný bílý kůň s bíle oděným jezdcem na hřbetě. Lidé se uhýbali a ohromeně sledovali bílého jezdce. Konečně dojel k sedmému kruhu a sesedl z koně. Sundal však malého človíčka, který vypadal jako chlapec, s kudrnatými vlasy a chlupatými velkými chodidly. Hobit. Peregrin Bral, jeden ze Společenstva Prstenu, který přijel spolu s čarodějem Gandalfem Bílým a nepěkným zážitkem s palantírem do Minas Tirith, hlavního města Gondoru, ke správci Denethorovi.
"Gadalfe! To je ten strom, který jsem viděl v kamenu!" "Ano, Gondorský bílý strom. Denethor ovšem král není, je jen správce; a Boromirův otec. Nezmiňuj se o jeho smrti, o Frodovi a Aragornovi taky nemluv! Teď pojď!" odvětil čaroděj.
Mezi rozhovorem, když se Denethor vyptával hostů na události, přišel ke správci malý panoš a přinesl poháry, víno a sušenky. Pipinovi si říkal, že to musí být nějaký syn některého z vojáků, než si všiml jeho bosých chodidel, na kterých byly vidět tmavé chlupy.
"V Gondoru žijí hobiti? To přece není možné…" pomyslel si. Rozhodl se, že tomu musí přijít na kloub, ale únava a hlad mu ten nápad později vymazaly z hlavy.
Když začalo slábnout světlo, procházel se Pipin v neznámých uličkách a bylo mu smutno. Právě chtěl jít zpět do svého pokoje a počkat na Gandalfa. Otočil se a uviděl malého panoše. Byl o něco menší než Pipin (entí nápoj udělal své), měl kudrnaté tmavé (skoro černé) vlasy a byl oděn ve stejnokroji, ve stejném, jako nosil on. Zdálo se že si ho všiml, a teď už stál před hobitem a pozoroval ho bystrýma očima.
"Ernil i Periannath! Jsem ráda, že vás poznávám!" řekl.
"Ernil i … co? Ty jsi taky hobit? Kde se tu bereš?" vyhrknul zvědavě Pipin.
"Hobit? Myslíš, ti co prý žijí na severu? Ne, jsem z gondorských plání, můj lid žije u břehů řeky Lefnui. Jenuju se Diamanta. A co ty?"
Pipin odpověděl: "Hobiti žijí doopravdy,ale všichni nám říkají půlčíci. Ale, ty sloužíš u stráže Bílé věže, to přece.."
"Myslíš, že vojsko se skládá jen z mužů? Ale kdepak. Ve městě jsem už dva roky. Nejdřív se na mě dívali trochu nedůvěřivě, ale teď už dělám vše co patří ke stráži," řekla Diamanta. "Povídá se, že jsi kníže půlčíků, Ernil i Periannath, a že jsi přišel nabídnout silné vojsko na porážku mordorských vojsk…" dodala.
Pipin se na ni nechápavě podíval. "Vojsko? Kde bych ho vzal? My hobiti neradi putujeme dál než k hranicím našeho domova; a už vůbec nejsem kníže půlčíků!"
Diamanta se zasmála: "To asi dělá ta uniforma! Opravdu v ní tak vypadáš. Ale spíš než vojsko hobitů ti kouká hlad z očí. Asi si toho moc nesnědl, viď? Na, vezmi si jablko. Zvykej si ale na hubenou stravu, válka přichází a tak není moc času na jídlo."
"Už jsem si stačil všimnout," zamručel Pipin.
"Právě mi skončila služba, až do rána mám volno. Můžu ti dělat společnost?" zeptala se Diamanta.
Pokračování příště :)
Obrázek vytvořený pomocí http://www.dolldivine.com/hobbit-scene-maker.php.
Komentáře
Okomentovat