S Diamantou jsme se rozloučili v Minas Tirith ráno před Bitvou u Černé brány, do které
ovšem Pipina nedoprovázela.
Co bude dál? Shledají se ti dva?
-----------------------------------------
Sluníčko vesele svítilo na obloze a prozařovalo poklidný zářijový den. Kraj se těšil z velké úrody a kdo zrovna nesklízel či nekonzumoval, ten odpočíval a užíval si poslední teplé dny před zimou.
Pipin seděl na malém kopečku a díval se před sebe do dálky, oči nepřítomné. Vždy, když se přiblížil den Frodova odjezdu do Zemí Neumírajících, padl na něj zvláštní smutek a hlavou mu běžely vzpomínky na prožitá dobrodružství. Teď už to byly čtyři dlouhé roky, co Frodo své společníky opustil - a ti se vždy v ten den scházeli ve Dně Pytle a pozdě do noci si vyprávěli a vzpomínali. Tak tomu bude i dnes.
Pipin si vybavil svůj poslední rozhovor s Frodem. "Neboj se, Pipine, shledáte se. Jablka na stromě taky neuzrají za den - a z Gondoru je to pořádný kus cesty."
Frodo mu tehdá přidal na víře, že nebude dlouho trvat, a zase Diamantu uvidí. Jenže roky plynuly, vyplněné prací a zábavou, a vysněné setkání se zdálo být na hony vzdálené.
"Proč jsi neodešla s námi?" ptal se Pipin už snad posté, i když odpověď znal.
"Chci tu zůstat, Pipine. Ještě pro tohle město můžu hodně vykonat. Nechci Minas Tirith opustit - ne teď, když se časy mění a všechno je a ještě bude jinačí. A navíc… co když nemám kam jinam jít? Co když sever vypadá jinak, než jak si ho pamatuješ?"
Netušil, s jakou bolestí v srdci mu dává sbohem. A udivilo ho, jak velkou měla pravdu, jakmile spatřil, co s Krajem provedl Saruman. Ale jak později zjistil, Diamanta měla kam jít. Její příbuzní opravdu doputovali do Eriadoru a usadili se na okraji Bralska, v Dlouhých Stráních. Poslali ji nespočet dopisů, ale za války bylo na cestách nebezpečno a tak zřejmě žádný do Minas Tirith nedošel. Pipin se nevzdával a pravidelně Diamantě psal, i přesto, že nikdy nedostal odpověď.
A pak ho do nosu praštil nápad. Jednoduchý a prostý.
"Pojedu do Gondoru."
Jistě, proč ne? Osedlá poníka a vydá se na cestu a za pár dní bude v Elessarově říši. Začínal být tou myšlenkou posedlý. Ještě dnes večer to oznámí Smíškovi a Samovi. Možná ho pošlou ke všem čertům, ale třeba se rozhodnou jet na výlet s ním. Vždyť ostatně dobře věděli, co je zdrojem jeho smutných nálad, které ho čas od času přepadaly.
Pokýval hlavou. "Odjedu do Gondoru. Najdu tě. A unesu tě, pokud to bude nutné," řekl si rozhodným hlasem.
Večer se přiblížil, nebe pomaličku tmavlo a na obloze se začaly rozsvěcet malé hvězdičky jako světlušky v trávě. Pipin vzal z domu nějaké jídlo a pití, aby přispěl k zásobám pro dnešní vzpomínkový večer a vydal se za Samem do Dna Pytle. Jak dávno tomu bylo, kdy si v zahradě s Frodem a Smíškem hrávali, nebo sedávali kolem lavičky, na které seděl Bilbo, popotahoval z dýmky, dělal z kouře krásná kolečka a vyprávěl jim pohádky?
S melancholickým úsměvem Pipin vyšel po schůdcích a zaklepal na kulaté zelené dveře. Otevřela mu Růža, uvítala ho, a nasměrovala do pokoje ke krbu, kde už seděli Sam se Smíškem.
Pipin se s kamarády přivítal a protože myšlenka na cestu v něm pevně zaklíčila a dožadovala se pozornosti, rozhodl se s ostatními o své trápení a možné řešení ihned podělit.
"Smíšku, Same. Jste jediní, kteří víte, co se mnou je, když mě přepadají chmury. Víte, že čekám, že se snažím dostat nějakou odpověď, něco se dozvědět, ale nic se neděje. Už je to sice dlouhá doba, ale pořád mě to trápí, trápí mě, že Diamanta neodjela s námi, a ještě víc jsem zničený z toho, že netuším, co se s ní stalo. Možná to bude znít bláznivě, ale rozhodl jsem se jet do Gondoru. Navštívím Aragorna a třeba najdu, co hledám. A i kdybych se vrátil sám, alespoň budu vědět, že už se nemám ničit smutkem. Nenutím vás, abyste jeli se mnou, ale ve dvou nebo třech se přeci jen cestuje líp. Vyrazím hned jak budu moct, asi za týden."
Zmlkl a podíval se na své společníky. Mlčeli a jen se jeden na druhého podívali.
"Výlet do Gondoru snad nebude nutný…" ozvalo se z druhé strany pokoje, za Pipinovými zády. Otočil se. V rohu vedle křesla, osvětleném jemnou září krbového ohně, stála hobitka s dlouhými hnědými vlasy v tmavěmodré halence a černé sukni, v barvách tolik nezvyklých pro Kraj. Pipinovi se při pohledu na ni vybavila jeho vlastní gondorská uniforma.
Usmívala se na něj svýma veselýma zelenozlatýma očima a Pipin pomalu zapomínal na svět kolem sebe.
Jak dlouho už to bylo? Pět, šest let? Nebo víc? A záleží na tom snad?
"Diamanto…"
... KONEC ...
-----------------------------------------
Nebo ne? :) Možná se dočkáte několika alternativních kapitol - pokud se mi bude chtět :D
Děkuju vám všem za podporu, komentáře a hlavně za to, že jste chodili Diamantu číst a fandili jí - dodávalo mi to odvahu nepraštit s vydáváním a nenechat si příběh, který pomaloučku v hlavě tvořím už asi 8 let, jen na papíře pro sebe.
Takže: ještě jednou velké díky a těším se na vás v komentářích a u dalších článků (a třeba i krátkých příběhů) :)
Vaše Jíťa
Komentáře
Okomentovat