Bujný byl list, tráva zelená,
vysoký kvetl bolehlav,
a mýtinou zář světelná
hvězd ve stínu se chvěla.
Tinúviel se vznášela,
píšťalka zněla ztajená,
vlas hvězdný měla jako háv
a zář se v šatu odrážela.
Sem přišel Beren z chladných hor
a ztracen bloudil v listoví,
kde elfí řeka pěla chór,
tam kráčel sám a smuten byl.
Skryt v bolehlavu vyhlíží
a žasne: zlatem kvete bor,
kde vlaje plášť ten kvítkový
a vlas jak stín se rozvlnil.
Kouzlem únava z něj padá,
okřívá poutník sudbou hnaný;
pospíchá, kam ho srdce žádá,
a lapí - louče měsíce.
Již zakletými houštinami
prchá mu, nerada i ráda.
Dál bloudí sám a nevítaný,
zaslechnout cosi snaží se.
Zaslechl často letmý zvuk
nožek jak listí lípy hravých,
podzemní hudby prýští hluk,
v ukrytých prohlubních jak zněl.
Uvadlé klesly bolehlavy,
listr za listem již střásá dub,
a jeho ševel naříkavý
se zimním lesem zkřehle chvěl.
Hledal ji stále, bloudil v dáli,
přes loňské listí v závějích,
na cestu hvězdy bleskotaly
v prokřehlém nebi mrazivém.
Její plášť v loučích měsíčních
viděl, když nožky tancovaly
v dáli a výši na kopcích
a jejich třpytem skvěla zem.
Když přešla zima, vrátila se,
svou písní jaro probudila,
jak skřivánek, jak sprška zase,
či jako vody tající.
Spatřil, jak elfí kvítí sila
u nohou svých, a zdráv byl rázem:
toužil, aby s ním zatančila
na trávě štěstím vonící.
Prchala zas, však rychlý byl.
Tinúviel! Tinúviel!
Elfím jménem ji oslovil,
a zůstala stát v naslouchání.
Jen stanula, již kouzlem zněl
Berenův hlas; ji omámil.
To sud byl Tinúviel -
v náruč mu padnout bez váhání.
Když do očí jí pohleděl,
ve stínu jejích temných vlasů
hvězdný svit chvějný uviděl,
jak třpytí se, jak zrcadlí se.
Tinúviel svou elfskou krásu,
nesmrtelnou - jak každý elf
- kolem něj vine stínem vlasu
a pažemi, jež stříbrem skví se.
Osud jim určil dlouhou cestu
přes šedé hory studené,
přes kobky, k železnému městu,
přes hvozdy noci bez svítání.
Dělící moře mezi ně vešla,
a přec si našli cestu
a dávno spolu svobodně
odešli v kraje nestýskání.
JRRT, Společenstvo Prstenu
Komentáře
Okomentovat